Výlet na zámek Jemniště

Vlastně to nebyl úplně výlet. Na Jemniště jsme jeli společně s panem učitelem Justem, paní zástupkyní Holcnerovou a mojí spolužačkou Klárou. Jednalo se o projekt „Strážci památek“. Zámek patří panu Sternbergovi, jemuž byl navrácen v r. 1995. Po třech týdnech mailování se mi podařilo domluvit osobní schůzku a zaslat předem připravené otázky.

Už doma jsem dostala pár rad typu: hlavně pozdrav, nesměj se moc nahlas, tvař se chytře. Jsi krásná, tak reprezentuj naši rodinu a hlavně se ničeho neboj. Kupodivu jsem ale žádnou trému neměla. 

Pan Sternberg nás přivítal na nádvoří zámku a vzal nás do kavárny v levém křídle.

V následujících 30 minutách jsme se dozvěděli zajímavosti z jeho dětství. Například to, že byl vychován jinak než jeho vrstevníci. Rodiče byli totiž věřící a tak dodržovali většinu křesťanských tradic. Jako dítě musel pomáhat na zahradě, což opravdu nesnášel.  Zajímavé také bylo, že neměl žádné vysněné povolání, jako většina dětí.

Svěřil se nám také s tím, že se těší na konec sezóny. Je to totiž jediný čas, kdy se může v klidu věnovat své rodině a kdy tzv. „jen papíruje v kanceláři“.

Ovšem na otázku, jaké je jeho nejoblíbenějším jídlo, odpověděl:

„V tomto ohledu jsem velmi nenáročný, mám rád cokoli zapečeného, například brambory nebo těstoviny. Je s tím spojena moje vzpomínka na dětství a maminku, která tato jídla často vařila“.

Pan Sternberg má také dvě děti - syna a dceru. Jejich budoucnost je samozřejmě spojena se zámkem, který jednou převezmou, i když by si pro ně představoval jednodušší cestu, protože správa tak velkého majetku je spojena se spoustou starostí.

Od samého začátku naší komunikace mě překvapila neuvěřitelná vstřícnost, se kterou se mi pan Sternberg snažil vyhovět. Naše osobní setkání mě ještě více utvrdilo v tom, že nezáleží na tom, jestli jste se narodili na zámku nebo v paneláku, ale na vašem charakteru, charizmatu a nadšení pro věc. Za sebe musím říci, že jsem z něj byla naprosto nadšená.